Produkt byl přidán do košíku
Produkt byl odebrán z košíku
Objednávka se odesílá, buďte trpěliví.

ROZHOVOR: Vojtěch Písařík – přežije analogová fotka?

Vojtěch Písařík je fotograf, který svůj život doslova zasvětil analogové fotografii. Dlouhá léta se živil jako fotoreportér, až si posléze založil fotolaboratoř Thalia Picta, která dnes patří mezi nejvyhlášenější místa, kde vám zpracují filmy. A také mezi poslední, která je filmu věrná a poradí si jakýmkoli procesem. V Polagraphu vyvoláváme právě u Thalie, a proto jsme si s panem Písaříkem krátce popovídali o tom, kam se svět klasické fotky ubírá.

 

Dlouho jste dělal reportážního fotografa pro časopis Mladý Svět. Jak se od té doby reportážní fotografie změnila?
Přímo zaměstnán jsem tam byl 8 let, ale tiskl jsem tam déle, předtím i potom. Ta otázka je dost všeobecná, záleží, jestli myslíte u nás nebo ve světě. Vidím ale každopádně více průměru než kvality, chybí tu velké osobnosti. Tenkrát v Mladém světě jsme věřili v živou fotografii, která by měla sdělovat nearanžované poselství tak, jak si přáli pánové Miroslav Hucek, Leoš Nebor, Pavel Dias, potom Miroslav Zajíc a následovníci Karel Cudlín, Jan Šibík…

Zřejmě to souvisí s tím, že s digitální fotkou je celá práce podstatně jednodušší a dostupnější. Jak to vlastně probíhalo s filmem, když jste nějakou důležitou událost musel nafotit a fotky co nejrychleji vyvolat a nazvětšovat, aby se mohly okamžitě vytisknout do dalšího čísla? Kolik času na to bylo potřeba?
Jistě, dnes digitalizace

usnadňuje reportérům práci a zároveň také na druhé straně zpřístupňuje fotografii všem, takže ještě více zlidověla. V 70. letech jsem běžel z hokeje a měl sotva půl hodiny na výrobu papírové fotografie, která musela vydržet silné světlo bez zežloutnutí při výrobě štočku. Tedy rychlá vývojka, silný ustalovač, zvětšování z mokrého negativu… to bylo v deníku Československý sport. V týdeníku Mladý svět mohla výroba trvat déle. Také omezení jen na 36 okének kinofilmu přinášelo pravidelně ty nejlepší momenty právě když došel film… Bylo to mrzuté, hlavně třeba v divadle nebo pod vodou, ale takový byl ten zákon 🙂

Nemělo smysl v reportážní fotografii využívat Polaroid a pak z něj jenom nazvětšovat negativy?
Můj předchůdce ve Sportu, Ota Hůrka, vyprávěl, jak zkoušel Polaroid právě na hokeji. Měl napevno postavenou Linhofku u branky. Velkou výhodou byla vysoká citlivost materiálu a také fakt, že formát 6×9 do novin postačil, ale nevýhody neohrabané kamery převažovaly. Sportovní fotograf zkrátka potřebuje teleobjektiv.

Dnes je tedy ta práce sice technicky snazší, ale díky tomu se jí zase věnuje mnohem více lidí. Dá se ještě reportážní fotografií uživit?
To nevím, ale od bývalých kolegů často slyším vyprávět jak je to dnes těžké, jak se změnily podmínky a zadavatelé. Také nevím jak dnes sociologicky definovat tu pravou reportážní fotografii, my jsme jí říkávali živá a věřili, že přinášíme pravdivé svědectví.

Proč jste skončil s dráhou profesionálního fotografa a založil si foto laboratoř?
Neskončil, po založení fotolaboratoře před jednadvaceti lety jsem ještě několik let fotografoval pro Národní divadlo a Laternu magiku. A tou laborkou jsem chtěl vlastně nabídnouti volání diafilmů kolegům fotografům a také vytvořit jakési místo setkávání. Když už jsem se to kvůli divadlu stejně musel naučit… 🙂

Přestože to vypadá, jakoby analogová fotka zažívala znovuzrození, fotolabů už přežívá jenom málo. Jak těžké je dnes laboratoř udržet v chodu a jak se vám to daří?
Ano, většina laboratoří u nás i v Evropě skončila a je velmi těžké pokračovat a udržet se na trhu. Nabízíme u nás asi nejširší seznam služeb od zpracování filmů třemi procesy (ČB, barevný negativ C-41 a dia E6) přes zvětšeniny, osvit, fine-art tisk, adjustaci, fotoknihy, skenování, úpravy dat… Máme zkušený tým a fotografii máme rádi.

V labu sice samozřejmě pracujete i s digitálními daty, ale přesto jste vyhlášeni především pro klasickou “analogovou” cestu a jste téměř poslední, kdo je schopen vyvolat i dnes už netypické formáty. Proč to tedy děláte? Kdo jsou vlastně vaši zákazníci?
Analogovou cestu sledujeme, protože ji umíme, máme na ní stroje a ještě stále chemikálie. A hlavně je částí našeho života a ještě nezemřela. S filmy chodí starší pánové už odmítající digitál, ale i mladí studenti z fotografických a uměleckých škol.

Zůstávají profesionální fotografové z éry klasické fotky filmu dodnes věrni, anebo k vám už i oni chodí spíše tisknout data z flashky? Kdo z velkých českých jmen ještě fotí na film?
Moc jich už mezi živými není. Tak třeba legendární fotograf Mirek Pokorný (Činoherní klub, cyklus Venkov) byl filmu věrný. Také Jiří Všetečka k nám chodí skenovat negativy. Spíše vím, kde ze známých přešel k digitálu: Josef Ptáček už dnes fotí do dat, fotografka architektury Ester Havlová přešla ze 4×5 na digitál, nebo třeba Ladislav Kamarád… Některé důvody jsou jasné: cena filmu, zpracování a větší expoziční pružnost a také zmiňovaná velká kapacita karet. Vím ale, že špičkoví fotografové módy ve světě fotografují na negativ a pak skenují a upravují data. Výsledek je prý lepší než z nejlepší zadní stěny. Zatím.

Pražská fotografická scéna je poměrně malá. Máte nějaké zajímavé zákazníky, kteří stojí za zmínku?
Všichni jsou nějak zajímaví, máme třeba zákazníky, kteří nejsou všeobecně tak známí, ale fotografují úžasně. Přírodu, krajinu, zvířata, jezdí po světě… nebo třeba i v ústavu přes mikroskop. Nerad bych kvůli několika známým jménům vynechal desítky výborných fotografů.

Focení na film teď objevuje mladá generace. Jak se na ten fenomén díváte vy, jako profík?
Digitální fotografie je mnohem snažší, takže je vlastně obdivuji. Zákony optiky, fyziky a chemie se zatím nezměnily, ať je tedy objevují… Je to však cesta trnitá, dražší a pomalejší.

Přežije klasická fotka? Nemáme se obávat, že i poslední zbývající společnosti přestanou vyrábět fotografické filmy a poslední klasické laby je vyvolávat?
Před dvaceti lety dávali největší odborníci u Kodaku v Rochesteru filmu maximálně deset let, ale on přesto stále žije. Pro dnešní dobu je typická dvojkolejná / hybridní fotografie: vyvolaný záběr na analogovém filmu (nebo fotografii na papíře) můžete naskenovat, využít všech možností počítače a pak ho zase vrátit zpět tiskem na ten papír (nebo plech). Nebo archivovat mediálně neutrální data na harddisky v úložišti pro budoucnost.

Když ale vezmeme klasicku fotku na bromstříbrném papíře zvětšenou z filmu, tak ta přežije sto let, když je dobře vypraná a ustálená 🙂 Ale ano, máte asi spíše na mysli tvorbu klasické fotky – a myslím, že jsme opravdu závislí na těch posledních společnostech fotoprůmyslu. Když nebudou chemikálie, můžete je namíchat, ale film si už tak snadno nevyrobíte.

 

Chcete si od pana Písaříka nechat vyvolat filmy? Přineste je k nám do Polagraphu.
www.polaroidlove.cz/vyvolani-filmu

 

Odeslat odpověď